Spása chudých.

Do očí děcka jsem díval se, šťasten

jich výrazem důvěrna očekávání!

Což dalo své plačící matičky na sten,

jež vzpínala k chodcům své prosebné dlani,

což útrpný byl mu, pln obavy chvějné,

můj pohled, když viděl jsem bídu jich nahou:

vše zdálo se útlé té duši být stejné,

tak s vlídností všemu vstříc zírala blahou,

tak zářila štěstím své neviny ryzí,

že oslněn na vše jsem zapomněl kol ní –

tak ve třpytu hvězdy tma s očí nám mizí

a v jásání touhy chmur stínové bolní!...

Klid bohatství hrdých snů jal mne a spíjel

té andělské bytosti děcka,

stín Bídy kams před její nádherou míjel,

běs nouze a chudoba všecka –

ta, zmíjí se tmavými plazící kouty,

své oběti k úpadu štvoucí

muk bolestných jedem a zoufalství pouty –

vše míjelo záři snů skvoucí...

Leč duší pak němý zas smutek mi vzklíčil,

sten matčin v hruď bolný jej zasil –

z chmur myšlének truchlých jen kříž Tvůj se týčil,

ó Kriste, chrám – lásky Tvé asyl!