Spasitel.

Pod bičem katů k smrti znaven stoje

u kůlu, kam Tě přivázali, Kriste,

když k nebi obracel jsi oči svoje,

chovaje světa spásu v duši čisté;

kdo, kdybys náhle přemožen jsa bolem,

byl zvolal: „Utýrán jsem hroznou mukou,

vyprosťte mne!“ – kdo z těch, již stáli kolem

v lání a němí, byl by pohnul rukou? –

V dál rozprchnul se sbor Tvých apoštolů

a všedně cestou svou šel Jerusalem,

Pilát si ruce umyv, zased’ k stolu,

jen matka Tvoje umírala žalem.

A kupčík stál jak jindy ve svém krámu,

a lichvář čítal vyzískanou minci,

a kněz ze svého boha těžil v chrámu,

a luza povídala – o zločinci.

Tak bylo to! – Kdo byl by pohnul rukou,

kdybys byl zvolal: V pravdě jsem syn boží!

chlap špinavý odplvnuv nad Tvou mukou,

hloub byl by srazil korunu Ti z hloží.

A luza, jako dnes, vyvrhlá pěna

byla by neviděla spásu, Tebe,

ni Moudrost, sama sebou oslepená

– jak ze stěžejí zem pozvedáš v nebe!