SPEKTRUM.

Plam posvátného zanícení

mou duši v jasný hranol mění,

jímž rozkládá v nejdalší světů všech kraj

svou nádheru předivný světelný taj.

Ó rozkošné sálání ruměných lící,

úst růžových, pivoňky temně se rdící

i červánků vylitých na tlumy hor,

jak luzně se duši v tvé teplotě zračí

žár lásky všech nebeských pochotí sladší,

v níž původ i bytí má všeliký tvor!

Té lásky roznět nadšený

šleh’ nejprudšími plameny,

když v usmíření lidských vin

krev na kříži lil Boží Syn,

a zázrak její po tu chvíli

v tvar hostie se denně chýlí

jak tajůplné perutě,

by světlem byla v temném dolu

a střílet mohla v touhy bolu

svým šípem duše labutě.

Ó lásko, které nepochopím,

nech v žár tvůj celou duši ztopím,

jak drtí bytost mou tvé zářné tajemství!

Jak úchvatně kolem žluť nádherná hoří!

Ať do skvoucích komposit ponořím hled

neb do změtu těles, jenž v oblohu vset,

já zatonu ve světla, ve zlata moři.

Zde vizte, pyšná knížata,

zdaž tak jest na lesk bohata,

tak vzácna vaše nádhera

i skvoucí sláva veškera

jak ona, v jejíž zlaté stopy

svět veliký se všecek topí!

Ó slávo Boží, jejíž třpyt

Bůh sám jen stačí pochopit,

jak drtí bytost mou tvé zářné tajemství!

Tvé přelahodno zbarvení,

trav, křovin svěží zeleni;

tvým prostým vděkem prokmitá

zář jakás vyšší zakrytá

a časem vzejde z tajů tvých

ráj luzný květů kouzelných.

Tak milý, plný skrytých krás

Ty’s, Ježíši, byl v blahý čas,

kdy zázračný Tvůj kyn i hled

svět uchvácený k ráji ved’,

a zračitě jevilo božství Tvé tělo,

když sněhem se na hoře v proměně skvělo.

Ó Slova v tělo snížení,

jímž lidstvo došlo spasení,

jak drtí bytost mou tvé zářné tajemství!

V modř ledovou nebes a moře

jas půvabný vylévá zoře,

že letím těm bezmezím v záchvatu vstříc,

bych v zákoutí tmavé se nevrátil víc.

Ty, Bože, svou nesmírnost chladnou

též oskvíváš vlídností vnadnou,

že padám jak meteor v něžný Tvůj klín

a klokotem slavíků jásám,

co v letu tom okovy střásám

a nade všech trudů se vynáším stín.

Ó žasná Boží nesmírnosti,

v níž divů vírný svět se hostí,

jak drtí bytost mou tvé zářné tajemství!

Plam posvátného zanícení

mou duši v jasný hranol mění,

jímž rozkládá v nejdalší světů všech kraj

svou nádheru předivný světelný taj.

Ó předivný světelný taji,

až ztopí mě v edenském kraji

jak přívaly blesků tvůj zračitý svit,

pak bytost má na žaltář chvály ti vzhude

a věčně svým jásotem omdlévat bude

i věčně se z omraku křísit a žít!