Spes nostra.

Co tajných muk a žalů neskonalých

mou duší hřmělo v dnů mých tesknou chvíli,

kdy slze trpké líc mi zarosily

a hořkou padly žlučí v žití kalich;

kdy nohy mé ach často na úskalích

v krev zraněny se mdlobou zastavily,

a darmo zvedal jsem své zraky k cíli,

jenž v chmúrných mlhách stopen chvěl se v dálích;

a zoufalství spár, když mé nitro zrýval

a mládí obzor hrozivě se stmíval,

Tvůj sladký zjev se vždycky ke mně skláněl

a hebkou rukou chmúry s čela sháněl,

když klesal jsem juž nad propastmi stoje,

Ty, Matko svatá! byla’s – naděj moje.