Spi, oh jen spi! jeť lépe tam,

Spi, oh jen spi! jeť lépe tam,

zde otravuje duši klam,

a víra jí pak k smíchu,

že sladký žár, jenž láskou zván,

než ozářil by ducha stan,

dusíme sami v tichu.

Když vane srdcem mrazný chlad

a mysl jako spustlý sad,

jejž drsná mlha tíží,

proč nepozírat častěji

s poslední v poklid nadějí

sem k tomu tvému kříži?

Já slyším z temna k pohřbu hrát,

mne bolí vše, já chci už spát,

ó dovol, u tvých kostí;

cos tmu i v hrobě vyzlatí...

já nesmím o to žádati,

ni zde ni na věčnosti.