Spí v lesku čistoty...

Spí v lesku čistoty jak labuť bílá,

jak lotos sněžný v kraji zapomnění.

Teď ráj jí více pouhou tuchou není,

kdy duše její svět náš opustila.

Vy hlasy mlčte a ji nechte spáti

jak druhdy spala na klínu své matky –

však zmízí se rtů zas jí úsměv sladký,

jak jen ji skutečnost svou nudou schvátí.

Co snem jí bůh dá, se snem opět zmízí,

ta jemná rouška klamu sejde záhy,

pak sama uzří, jak je poklid drahý,

a srdce bez klamu a citem ryzí!

Teď pohnula se... Ticho!... opět sází

se víčko na zrak její hvězdotkaný,

však tknete-li se lože čisté panny,

blesk očí zamčených vás ve prach srazí.