Spící Angela.

Spí v stínu šumných jilmů, opřená je v dlaně;

když tísní listů paprslek jí padne v skráně,

ta svítí jako čisté sněhy alpských hor

a pod průsvitným víčkem modrý zor

jak pod stříbrnou mlhou temná plesa:

jest pukající poupě žhavý rtík,

jež otevře se každý okamžik;

co ňadro její zvedá se a klesá

jak vlny v přílivu.

To praví květy kolem cest,

to šumí jilmy v obdivu:

ó hle, jak něžná jest!

Ať s námi zůstane, ji spněte pouty,

stvol útlý barvínku a cudné routy!

Kdo kolem jdou, hned stiší se; jak silhouetty

jdou po špičkách a sevřou v úsměvu své rety:

„jí nebuďte!“ všem přísně kyne jejich prst,

kdo v ruce květy má, jí k nohoum hodí hrst

a patří v duchu, jak se ze sna zleká,

až náhle vzbudí se, ó jaký žas!

až oko pozvedne se, z trávy řas

jak motýl, který po jeteli těká,

květ uzří u nohou;

kdo spáchal tuto malou lest?

ty květy říci nemohou,

že děl: jak krásná jest.

Ji vezměm v naše hry a hodokvasy

med píti její vnad a víno krásy.

Jak mlhy nad vodami ve měsíčné přízi

cos spělo teď; ó vím, lem andělské to řízy,

jenž strážní za nimi v dál létli jeden chvat;

však každý stanul tajuplným kouzlem jat

a v hloubi nitra pohled hvězdný vniká:

tak v klidu jezero jest ke dnu průsvitné,

kde sladký lotosu květ kořen zachytne,

než na vlnách svůj kalich odemyká,

to duše květ a srdce pel;

co praví svaté děti hvězd,

co v roznícení každý děl?

ó hle, jak čistá jest!

Výš mezi nebes děti v tichém plese

jí peruť naše bílá vzhůru vznese!