Spící Praha.

Již půlnoc balvan tmy své z dálky valí,

již spící město zahrnula v stíny;

vše mrtvo, jak by řeky do hlubiny

sjel denní ruch, i věže mlha halí.

Tou svítilen se matné světlo kalí;

pilíře mostu kreslí černé klíny

do spousty vln, spád jejichž těžký, líný

zní, jak by mrtví z hrobů rozmlouvali.

Jak zříceniny tmí se řady domů,

jak trosky rysy věží, kytky stromů,

po kterých Noci obrovská dlaň sahá.

A maně stará báj se v mysli zdvihne,

kdy vozka stane v poušti, bičem švihne

a řekne si: Zde stála druhdy Praha!