SPÍCÍ ZEMĚ

Pod spadalým listím

horká země dýchá;

je jenom zdánlivě

krotká a tichá

jak člověk zklamaný, bez víry.

V hlubinách jejích

šumivé geysíry

sílu si střádají

na jarní touhu,

na sny, jež vytrysknou,

v slunci se zalesknou

rosou a pelem,

až země odpočatá,

nevěsta slunce se probudí,

pod jeho polibky stane se tělem

a tisícerými životy se rozrodí.

Teď šumot spadlého listí

do snů ji uspává,

nad lůžkem jejím vítr když sviští

a mračen dálava

ženichův slunečný pohled ukrývá,

a ona, půvaby pochované,

tiše a krotce střádá sil proudy,

aby se mohla dělit

a vtělit

v stromy a květy a v úrodné hroudy.