Špičky.

Ani letos, ani loni,

ani předloni

nestala se věc ta, o ní

svět už nezvoní.

Za krále to bylo Karla,

kdy již jeho hlava stárla,

jak nám Beneš Krabice

vypravuje v kronice,

hřeše na ty špičky.

Na Košťále hradě tenkou

zapřádám svou niť,

purkrabě tu s purkraběnkou

v nových šatech zřít.

Slunce září do komnaty,

a v něm svítí jejich šaty

přepodivně strakaté.

Od nohou pak dlouhaté

vzhůru ční jim špičky.

V různobarvých čtvero polí

rozdělen jich kroj,

zeleň, žluť, modř ve svévoli

zlý tu vedou boj.

Červeň krve z této směsi

pomatené zraky děsí,

v něž lesk zlata, kamene,

šípy metá plamenné, –

kterým hrozí špičky.

Spíš by v kládě než v tom rouchu

sevřený se vrt’,

muž spjat v pasu, po kolouchu

slídící to chrt.

Kovový se kolem šíje

obojek mu nad to vije,

popsán divnou literou.

A tu slávu veškerou –

tvrdí botek špičky.

„Jaký vkus to, jaká krása!“

purkraběnka dí,

„v Německu jen, šat ten hlásá.

ušlechtilost dlí.

Pryč již s halenami všemi,

s řízami a se sukněmi

odhoďme náš selský háv,

strojme se, jak v Němcích mrav.

Ó, vy krásné špičky!“

,Mnohou mne to kopu stálo,‘

purkrabí jen hles’. –

„Za to nám,“ dí ona, „málo

vyrovná se dnes.

K sousedu již bez meškání!

Bude to proň podívání,

pro ženu a pro dceru

na tu naši nádheru –

a což na ty špičky!“

Vyřčeno a vykonáno.

Oba v nádvoří,

pro každého osedláno

bujném po oři.

Tu však s nebe čista jasna

následuje vřava třasná,

blesk! – a k hrůze paniců

chloubu, ach, on střevíců

urazil jim, – špičky!

Starý Beneš dodal k tomu,

„boží prst“ že v tom,

předc však marnost málo komu

že prý zahnal hrom.

Marná práce, posle boží!

Kde se cizota tak množí,

jako v Čechách den co den,

na věky bys musel jen

urážeti – špičky!