ŠPIČKY.

Špičky se družně k sobě tulí

pod uschlým listím lonské zimy,

ty jako vížky pod kopulí,

ty s paraplátky nahnědlými.

Pojď v les, udělej mi to k vůli!

Jdem, sotva k nim jsme pokleknuli,

jak’s utrhla je prsty svými,

mé rty ve chvatu jich se tknuly

špičky.

Ty’s utrhla, já zůstal v půli

na cestě k štěstí, růžovými

rty zněl tvůj smích, a s švitornými

se ptáci křídly rozlétnuli;

já cítil v jejich bujné zvůli

špičky.