Spirála.

Jsou tomu věky.

Byl to as moment,

jak líčí Darwin:

Bestie bílá

povznesla náhle

své čelo k výši,

stanula pevně

na zadních nohách,

pohlédla vzhůru

k zářivé kouli

na modré klenbě,

pohlédla kolem

na bujnou zemi,

na její plody,

na její tvorstvo,

mohutný pocit

panství a síly

prochvěl ji nitrem,

z hrudi jí výsklo

poprvé jásavé,

široké, mocné,

vítězné: já!

jež se jí vidělo

konečným centrem

všech věcí kolem –

z bestie bílé

vstal tenkrát člověk...

A žití začlo.

Zahořklá síla

útrap a bolů

(již nevědomě

„já“ každé neslo

v sobě jak duši)

hnala je dále.

Prchalo před ní,

jak prchá zajíc

před rusou kolčavkou,

jež sedí mu v šíji.

Z malého bodu

vylétlo křivkou

v široký prostor.

Křivka se roztáčí,

roztáčí, roztáčí

v spirálu vířivou,

jí lidstvo žene se

hnáno jsouc bolestí,

síleno nadějí

klidu a jasných met.

A spirála se šíří

prostorem beze hrází,

bez hlubiny a výšky,

šíře a délky

v neznámo dál.

Zahořklá síla

útrap a bolů

žene ji k předu.

Drtila duše,

tvořila bohy,

drtila massy,

robila krále,

vtiskala lidstvu

do rukou ocel,

již ono stápělo

navzájem v sebe,

vodila duchy

v labyrint vědy,

ku proudům umění –

však nikde štěstí.

Lidstvo se žene

spirálou vířivou,

prostorem beze hrází,

bez hloubi, výšky,

šíře a délky

v neznámo dál.

Proradní bozi,

jenž nedali mu štěstí,

zvrácené trůny,

jenž nedaly mu štěstí,

prolitá krev,

jež nepřinesla štěstí,

vědy a umění,

v nichž nenalezlo štěstí –

vše leží odhozeno

na strašné cestě.

Ohromný netvor

modravé barvy,

jenž slove minulost,

plouží se za ním.

Sžírá to všecko

mohutnou tlamou

a nenasycen

roste den po dni.

Lidstvo se žene

dále a dále,

zas noví bozi

a noví králové

a nové boje

a nové vědy

a nová umění –

a zas vše leží

daleko za ním

na dráze spirály

za kořist netvoru.

A spirála se šíři, šíří

prostorem nekonečným,

a lidstvo ubohé

tak pádí za svým štěstím,

Vzkřík časem jásavý

zní ze sta hrdel,

napnuté nervy

zachví se slastí –

ubohé lidstvo!

Nějaký přelud

fata morgana

kmitla mu někde

v bezmezné poušti!

Ubohé lidstvo!

V hodině příští

jsi zase dále,

Áhasver báje své,

na svojím letu!

A přelud mámivý

v tlamě se ocitne

modravé minulosti,

jak všecko jiné!

A spirála se šíří, šíří.

Kruh devatenáctý,

jejž osvíceným zvem,

přebíhá v dvacátý.

Věk velké páry,

chemie, fysiky

a sestárlého boha

a několika králů

a řady pěkných bitev

a plný umění

a nervů strhaných

a marných nadějí

a plný neštěstí –

jak všichni ti druzí...

Zahořklá síla

útrap a bolů

žene nás z něho

dále a dále

spirálou vířivou.

Ta modrá minulost

s obrovskou tlamou,

s velikým břichem

jde naší stopou...

Ta aspoň najde

výdatnou kořist...