Spisovatel a recensenti.

Nemysli, že kniha tebou napsaná

Lidského je vtipu zdárné ovoce,

A plod nauky pojaté hluboce,

Jakož recensentem byla hlásána.

Věř mi, jednoho že nejsem s tebou zdání;

Odporovat tobě tak dlouho budu,

Dokud nepozveš mne k sobě na snídaní,

Jako’s pozval recensenta Necudu.

Chceš-li pane, míti stále příměří,

Vše nás častuj mělnickým a večeří,

Sic tě zlému ostavíme osudu,

A publikum tvoje vyvedem z bludů,

Řkouce že je orel sprostou drůbeží.

Kredit máme, lehko se nám uvěří.

Co chceš tedy, válku nebo příměří?

Jestli dáš se vidět, učiníme více,

Pošleme tě do archivu za hranice,

A takž bude mnoho vzácné tvé jméno

Naší, dá Bůh, pomocí oslaveno.

Ba, budeš-li pilně plnit láhvice

Uděláme tobě k vůli i více;

Pošlem dále tě, až přes mořskou vodu

Na Albion k slovútnému národu!

Odtamtud pomocí naší kritiky,

Velké v Britanech učiniv povyky,

Dostaneš se přes všeliké okliky

Lehko až do půlnoční Ameriky.

Všecko bude ale na tom záležeti,

Jak se as u recensentů dáš viděti.

Tím nemyslím, jako z pekla pokušitel,

Jestliže snad padna na svá kolena

Klaněti se budeš: toho nejsem ctitel;

Ačkoli bych moh’ z našeho plemena

Lehko také mnohé vypočísti tobě,

Kteří takovou čest zasloužili sobě.

O tom ale promluvíme v jiné době!

Jsouť na tomto světě choutky všeliké;

My se vraťme k našim hodům večerním

A k milým Američanům severním,

Tam nám může vzejít štěstí veliké!

A zajisté byla by to věc dost hezká,

Aby až za oceanem v oné dáli

Úcty došla naše drahá Musa česká

A tam jménu tvému oltář zbudovali.

Co nebylo, to se může snadno státi,

Jen se hleďme brzo na cestu vydati!

Arci někteří by řeč tu slyšíce

Řekli, že jsme jako „Paní Pepice,“

Kteréž Lafontaine pro svoji zábavu

S Puchmírem dal hrnec mlíka na hlavu,

Proto jenom aby jej zas roztloukla,

Jim pak morálku do péra přifoukla,

A když podvedla naděje Matěje,

Že i Martina podvede naděje.

Pěkný syllogismus!? Říman však praví:

Audaces Fortuna k cíli dopraví!

Protož rychle Pegasa jen osedlej,

A nám důvěrně se pod ochranu dej;

Nedoletíš-li do Filadelfie,

Aspoň v Temži koník tvůj se napije.

Tebe-li nevábí příklad předstupců,

Abys v Čechách nabyv slávy klassické

Oblékal se také v šaty anglické,

A do skladu vstoupil britských kněhkupců?

Jestliže tam Maďar již se odvážil,

Proč by Slovan tam se neopovážil?

A když se tam mohl ten i onen dostat,

Proč pak bysi ty jen pozadu měl ostat?

Což tam není Zaboj a lev Jaroslav,

Není Kollar, i národní Ladislav?

I ty příklad vezmi z takových si hlav,

S naším attestátem k Bowringowi plav.1

Uvidíš, jak s naší rekomendací

Slávy sobě malou dobudeš prací.

A že, přítelíčku, po česku jsi psal,

To jsi právě dobrou radu sobě vzal;

Národ, jenžto pije Rýn a Sekvanu,

A ti co dál bydlí na levou stranu,

Na ostrovech, jsouce Čechům náchylni,

Nebudou snad toho tak tuze pilni,

Aby, chtíce ublížiti tvé chvále,

Čítali snad v českém originale!

Stranu toho starosti měj na mále;

Tu jsme jisti – ale v pravo tam dále,

K Visle na východ bych tobě neradil,

Tam by snad se original prozradil.

Protož hleď, bys k Britanům se dopravil;

Tam umějí dělat povyky a hluky

Jinak nežli Slovan tichý skoupozvuký.

Však i tam, dáš-li se vidět s večeří,

Recensent své lety s tebou zaměří,

A rozhlásí troubou fámy tvoje jméno,

Že hned v časopisech bude velebeno;

Ano sama šlechta o tobě se doví

Pakli Britan něco o tobě jí poví.

A jak české sklo v Londýně koupené

Budou tvoje spisy v Čechách vážené,

Na vše strany budou ukrutně je chválit,

Nikdo nebude z nich fidibusy pálit!

Při tom ale budiž tobě povědíno,

Abys, až tvé jméno bude oslavíno,

Posléz nám se docela nezbritanil,

A tak knihy po česku nám spisuje

Anglického honoráru se chránil;

České knihkupectví láci miluje!

Čtenář, draze koupiv, sám by tě hanil.

U nás kdybysi psal Byronovým pérem,

A se měřit mohl se Skottem Walterem,

Nevím jestli bysi stavěl paláce;

Nám se podlé archů platí za práce!

A vystav si za to malou jen chalupu

Na došky nezbude tobě ani chlupu.

Blaze, jestli bysi napřed něco dostal,

A tak na holičkách docela nezůstal!

Zvláště to počestné básníkův řemeslo

Dosaváde velkých ouroků neneslo!

Co jest toho asi pravá příčina,

Že uznalých Čechů vděčná otčina

Své spisovatelstvo tak po skrovnu krmí?

Nevím; – vysoce to nad můj rozum strmí.

Jsoutě věru čeští spisovatelové,

I my všickni jejich prakritikusové,

Podařilí toho boha potomkové,

Kterémužto trpkoovocná haluza

Bobku čelo na znak slávy ovila;

Neb i nám se daří, kdyžto naše Musa

Nás jen bez užitku slávou pokryla;

Sláva jen je cílem našich namáhání!

Po té každý z nás se kudy může shání,

A nedá si ve dne ani v noci stání,

Ta nás až do Ameriky popohání;

Za ní – jestli je v tom Pána Boha vůle –

Půjde prozaista, básník, kritikus,

Až tam kde vyniká praultima Thule;

Byť i to byl sebe větší cesty kus!

Nil mortalibus ard... budiž všakjiž dosti,

Skoro bych zapomněl z velké horlivosti

Jaké pan kandidát spisovatelský

Musí na se vzíti v světě povinnosti,

Chce-li dosáhnouti oné slovútnosti,

Která jemu tehda všude bude rósti,

Když učiní spolek s námi přátelský.

Protož pravím beze vší dotíravosti:

„Pane kandidáte spisovatelský!

Vyčastujte recensenty, svoje hosti,

My zase na důkaz upřímné vděčnosti

Učiníme slávě kritikou za dosti;

A bude-li víno plynout ve hojnosti

Potom za odměnu vaší hostinnosti

Dáme o vás znělku hned do veřejnosti,

Ježto celá k vůli lahodné zvučnosti

Rýmovat se bude veskrze na – osti.“

Dixi! Dnes jsem mluvil věru do sytosti –

(Ano ledakomus snad i k ošklivosti?)

Ostatek si nechám až do budoucnosti.