SPLEEN VENKOVA

Mám tedy vše, po čem jsem toužil,

splněno slední z přání mých,

když v žárech června jsem se ploužil

po žhavých pražských chodnících!

Den za dnem zářná koule vzplane

a klenbu nebes proběhne

a za hor hlavy lemované

si v krvavý plášť ulehne;

den za dnem slyším ptáky žvavé

vždy stejnou píseň štěbetat,

den za dnem vidím květy smavé

vždy stejně kvést a odkvetat;

den za dnem s týmž se stýkám lidem,

jenž vždy se se mnou zastaví

a s podivení hodným klidem

vždy tytéž vede rozpravy;

jich celý obzor skryt je v málu:

kus politiky, špatný čas,

klep nový, vraždy ze žurnálu –

a to vše vždy a znovu zas.

Je dívka zde, čtla moji knihu,

mne z celé duše ráda má,

zrak její oheň, v kterém v mihu

hned modrý jas, hned vášeň plá!

A přec mne nuda jímá v spáry,

a zas se mi vše protiví,

kraj, alej, les i lásky žáry,

i lid šosácky poctivý...

Tak se zde v toku živořivém

můj život plouží každým dnem,

jej neměřím víc hodin kyvem,

však nudy svojí rozmarem,

jí řízen zde můj život cele,

jí tělo spoutáno i duch;

po minulém již není žele

a do budoucna není tuch –

Než deně přec v té poušti klaté

se ozve přání v prsou mých:

jít odpoledne kolem páté

po žhavých pražských chodnících...