Spleen.

Po pláni rozmoklé se kalné mlhy válí.

A slunce ironicky usmívá se z mraků.

Umlkly vášnivé a lhavé moje žaly –

tiše se dívám v blankyt Tvojích zraků.

Nad plání rozmoklou teď mlhy zrůžověly – –

Slunce zas milostně se z oblak na svět dívá.

Mé písně pochmurné se znovu rozzvučely –

v nich touha nezkojená zvolna, tiše stlívá.

Do duše padá mi zas nenávistná tíseň!

A temnem obzorů mých havran v skřeku přelét’ –

Ah – dýchám zase starých rakví plíseň

a sním, že líbám setlelý Tvůj skelet!