SPLEEN.

Smutno je mi ze všeho, ze všeho, ach, ze všeho,

jak by jinak ani u mě nikdy být už nemělo...

Všechno staré, zkušené tak – všechno kol tak náhle žal –

jak by na dně všechněch věcí Tíhy Duch se smuten skrýval,

unavenou hlavou kýval, zádumčivou notou zpíval:

„Já to dávno povídal,

dávno, dávno povídal...

Povídám už tisíc let – každé větvi z jara svěží,

každé písni lásky mladé, která věčnost sobě klade,

že je marnost všecko, všecko, bez výjimky všecko, všecko,

že je všecko illuse, že svět jenom k Smrti běží –

že jen klam a žal je všecko:

minulost i přítomnost,

přítomnost i budoucnost,

všechna nenávist a láska,

všechen hřích i všechna ctnost –

všecko, všecko...“

Smutno je mi ze všeho, ze všeho, ach, ze všeho,

jak by ani jinak u mě nikdy být už nemělo...

Všechno s mojí hlavou stůně, vše si stýská, hořkne nudou,

a v mé hlavě Hudci Zmaru stále stejnou píseň hudou:

„Marnost všecko, bolest všecko,

šalba zlá a bolest všecko...“

Navečer se vloupal v město, posádkou rozložil stíny:

Vše je jako po zakletí, zmožené a uondané,

plné výčitek a viny –

ze všeho jen Smutek vane,

vše tak stejné, nikdo jiný;

i ta drožka, která hrčí teskně někde z povzdálečí,

po dláždění, po kamení v monotonním teskném zvuku:

Jak by sobě naříkala, unaveně naříkala

na nudu, a hnus, a spleeny,

na samé jen kocoviny...

Smutno je mi ze všeho, ze všeho, co vidím, slyším,

ze všeho, co myslím, sním –

ze všeho, co ani jindy, zdá se, jinak nespatřím – – –

ze všeho, ach, ze všeho,

jak by u mě nikdy jinak ani být už nemělo...