Spleen.

Den za dnem plouží se tak ospalý,

jak z cel když v kápích chodbami jdou mniši –

šer zhuštěný, v němž barvy uhasly,

vše zalévá, že oko nerozliší,

kde nebe šedivé, kde země šedá,

kde křivka obzoru je zsinalá a bledá,

vše prší popelem a mísí se a smývá

v tom svitu klamivém, jenž zpola roven stínu,

a zrak se v prázdno jen a v slité kouře dívá

a v chmury sražené, z nichž cítit vlhkost cínu.

Hned duše po noci, hned zase po dnu touží,

hned tmou se spíti chce, hned zase žárem spálit,

krok prázdnou jizbou zní, kde únava se plouží, –

a v posléz znudí vše; v tom svitu, mhou jenž zalit

a deštěm popelu a smutkem jak skonu,

v tom šeru bez kontur a ostrých čar a rysů,

bez barev ostrosti a bez hýření tónů,

kde v stíny plíživé vše dlouží se a schvívá.

A duše znavena se smutkem všeho splývá.