SPLEEN.

Dnes vpletl se ti do kadeří

ten motýl temnokřídlý?

Snad oči tvé, v nichž teď se šeří,

démona smutku shlídly?

Tak unaveně, v duši s nudou

se chýlíš ke mně tiše,

máj nadějí zved peruť chudou

a štěstí – sotva dýše.

Proč neokouzlí, neopojí

tě polibky mé znova?

Rozkoše míň v jich není zdroji,

on stejně žáru chová!

Zdaž číši snů, jež sotva vzplály,

teď prasklou vrhnem v bláto?

Z těch růží zbyly nám jen žaly,

jich ostny srdce spjato?

O nevěř, dítě, v žití chladném

jen spleenu květ že vzrůstá –

my s písní v chorál jemu vpadnem

a k ústům přilnem ústa!

Do zlatých blaha ratolestí

svit naší lásky vzeplá –

jeť v světě pro nás přec jen štěstí

a oddechu i tepla!