SPLEEN.

V šedivém vzduchu jeseně

prší zdlouhavě

na spustlý a zarostlý hřbitov.

Stromy se lesknou – – –

jak tichý pláč šumí a šumí

do chmurného nebe.

A slunce, jak tragický náhrobek

toho kraje, jenž vzlyká,

smutečním závojem hledí,

lhostejně, kalně –

jak sirotci snů se modlí

ve vysoké trávě – – –

Myšlénky rojí se v hlavě

podobny havěti červů.

Chlad hrobu rozpíná paže

poslední lásky.

Jsem hrobka, již otevřel vítr

do deštivé noci.