SPLENDID ISOLATION.

Chlad půlnočních zahrad se do jitra rozlil a tál

na květech procitlých k lásce v rozkoš a něhu,

a vítr je na větvích houpal a jejich lístky si hrál,

jak v zimě vločkami sněhu.

V ráz ve vzduchu voněla touha, a voněl i hřích,

jak v závoj svatební do mhy se každý květ halil,

a do něj příkaz tajemný, změněný na včelí smích,

pocel jak do číše nalil.

Pak den byl a poledne bylo – ruch sterý se vznes’ –

strom ale, vznešený, uprostřed všeho stál tiše,

na lány zvlněné, na zkvetlou vonící mez

díval se úsměvně s výše.

A potom byl večer – v něm uléhal zvuků všech vír,

ve vzduchu zmíralo poslední světelné chvění...

tehdy byl každý květ světem, celý strom vesmírný mír

a skvělé osamocení.