SPLETITOST VĚCÍ

Za pohanských dávných dob

zpěváci, když sáhli v struny,

nejdřív vyslali k svým bohům

vřelou prosbu o pomoc.

Zvyk ten udržel se dlouho,

nevyplenily ho zcela

ani novodobé vědy

velkolepé výzkumy.

Ale dnes ví každé dítě,

jak svět vznikl: Bylo horko,

mlhy točily se v klubku,

časem dostalo to slupku;

potom zemská kůra zchladla.

Na dně mořském v teplém bahně

začalo se cosi hýbat,

profesoři nevěděli,

je to rostlina či zvíře,

ale vývoj pokračoval,

u potoka rostly stromy,

o větev se opíraje

chlupatý tvor stanul zpříma

na svých zadních končetinách –

ke člověku byl jen krok.

Pánbůh vůbec nebyl při tom.

Když tak někdy v zamyšlení

o samotě doma sedím,

na špičku si nosu hledím,

náhle pocit mám, že židle

pode mnou se kolísá.

Zdá se mi, že na lodi jsem,

která klesá do hlubiny

prostřed nesmírného moře;

zavřený zrak vidí ve tmě

chladné, černé, lačné vlny,

na nich šílenství se houpe

s ohnivýma očima;

hlava není schopna myslit,

jenom ruce zvedají se,

člověk přemožen se vzdává

na milost a nemilost.

Pane bože, nepatřil jsem

nikdy v životě k těm lidem,

kteří v kostelích a chrámech

četných církví tvých se tísní,

na kuří si oka šlapou;

o dlouhý věk, o děti,

o peníze, o zdraví

z knížek ani zpaměti

nikdy neprosil jsem tebe;

nechci ani tvoje nebe.

A ty zase nestaráš se,

odkud přicházím a proč dnes

hlavu strkám do vody.

Myslím, že je ti to jedno.

Tyto svoje náboženské

názory mám z vlastní hlavy.

Bázeň boží do výbavy

nepřibalily mi ženské.

Neslýchal jsem slova víry,

nýbrž dvakrát dvě jsou čtyry.

Chtěl bych zpívat krásu jara,

chtěl bych zpívat krásu mládí

přes to, že to není pravda.

Jak tenkráte všecko bylo

prosté, jasné, jednoduché!

Jak se vše, co zavazelo,

lehce napraviti dalo –

takřka podle pravítka.

Dneska by nás, tuším, ani

z míry nepřivedlo, kdyby

Prašná brána na návštěvu

vstoupila k nám do pokoje

a pravila nastavujíc

doutník: – Pane nemoh’ byste

mi snad poskytnouti ohně? –

Ba i kdybych slyšel, že se

páter Šrámek začal starat

o spásu své duše, řek’ bych:

Možná, že i to je pravda.

– Jsem to já? – se po letech

tážeš sebe sama. Ztratil’s

vědomí své osobnosti,

a co nejhoršího při tom,

nevíš ani kde a kdy.

Marně za nos taháš se,

marně do lýtka se štípeš,

ani sen se nerozplyne,

ani sebe nenajdeš.