SPLYNUTÍ DUŠÍ.

A to je láska?

Nakloníš hlavu, když soumrak je tichý,

celého žití vypovíš hříchy,

ukážeš místa, v duši jež bolí,

ukážeš rány, jež zajizvil Čas,

ukážeš ty i, jež mokvají dosud,

jak ti je zadali lidé i Osud –

žils bědně samoten, jak ten strom v poli,

doufáš teď, myslíš si: Půjde to snáz...

Půjde to, příteli!... Zpověď jsi složil,

jako bys část svého břemene vložil

do rukou druhého... V slabinách svojich

ucítíš špendlíčky... o dávných bojích

druh milý začne ti posměšnou řeč,

pro starý hřích tě v soud povleče chvatem,

kde bude soudcem tvým a hned též katem,

ví nyní předobře, co tě kde zraní,

kdy slůvko dýka je a kdy je meč –

a to je celkem tak milování,

a to je láska. –