SPLYNUTÍ DUŠÍ.

Víš, my jsme se měli vždycky tak rádi –

v záhonech květů jsme kráčeli žitím:

tys byla oděna v bílý šat Mládí

a já měl černý vlas, věnčený kvítím.

Údolím kalichů v opilé závrati

ve snách jsme kráčeli při ohních lící,

čekali liljí, až západ jim ozlatí

zelené pupence, o bílém panenství snící.

A šli jsme pak k basinu – (tichounce zpíval...) –

Tam na dně z kořínků leknínů bílých

veliký amethyst k luně se díval

a v štěstí pučící v půlnočních svítil nám chvílích – –

Vždy sama brala’s jej, měsíc když zapadal – –

Ach, k ránu nazpět pak nesla’s jej ke dnu – –

Oh, Bože! Jak nám vždy svit jeho v duších hrál!

A teď? Tak smutno tam! Jak lukám bez kvítí v lednu.

Nebť bouře zlá se nám opřela v basin,

hlaď jeho slila se v jezera bezedná,

květ vodních růží byl s povrchu zhlazen

a Lásky amethyst odtržen ode dna.

A teď tam leží kdes v řečišti suchém,

bahnem jsou zkaleny modravé druzy –

leží tam v pláči a obklopen puchem

v doteku prstů a v obdivu nečisté luzy.

Co počít, duše? Rci! V srdcí svých požáru

sedět tak dlouho, až pozvolna zhasnou?

Či objat ramena mystických stožárů,

jež v říš nás povezou věčnou a krásnou?

Ó, pojď! My pojedem! Stožáry!... Pohleď jen na ně!

Slyšíš ten zpěv jak nám lodníci kynou?

Ó, drahá – – drahoušku... Podej mi dlaně! – –

Vidíš tu slavnost, až duše nám splynou?