SPLYNUTÍ DUŠÍ.

To asi blaho nadpozemské jest:

mít prsa, na něž možno hlavu složit,

a půl své tíže v cizí ruce snést

a půl té cizí na svá bedra vložit. –

A svoje touhy, smích svůj a svůj pláč

vždy s cizím v slzách nebo v zpěvu smísit

a proč? se neptat, neotázat – nač?

a společně i zmírat i se křísit...

Tak rád bych jednou zřel ten blahý svit

a tak bych rád se hudbou duší opil,

již, žel, jsem nemoh’ nikdy pocítit

a – snad jsem ani nikdy nepochopil.