Spodní proudy.

Pokud pějí v houštině a mechu,

jistě každý naslouchá jim rád,

žití hlásají ti v sterém echu,

jde z nich hudba, úkoj, sdílný chlad;

začnou-li však v divé vášni hřmíti,

až kol otřásá se, duní zem,

děsem srdce mohou naplniti

démonickým každým úderem.

Jako v zemi tak jsou i v tvé hrudi.

Znáš je dobře – pokad pomalu

se jich tepna k písni lásky budí,

trysk jich hárá v světla opálu,

jak jsou snivé! – Ale v náhlém hřmění,

když se vzeprou, zařvou sopečné,

srdce zžhnou, až v smrti utišení

zkrotí jeho vášně zbytečné.

Co v tvém srdci, dřímá v duši davu,

srdce jednoho jest srdcem všech;

osudem co odsouzeno k tmavu,

touží k světlu, byť i v aeonech!

Jednou v posled otřese to všemi,

k hvězdám tryskne v jek a soptění,

nad puklou tak povznesli se zemí

gigantové věky pohřbení!