Spodní tón

Znáte jej všichni jako vlastní dech,

neboť on vyvěrá z věcí všech –

z každého jevu a z každého dění –

tichý a hluboký jak vzdálené hřmění...

Slyším jej z teskného šumění stromů, když na kraji lesa

nad rozkvetlým vřesem zastavím svůj krok –

neustává v znění, bije o nebesa

den co den a rok co rok...

Tetelí se v písni, jíž potůček zvoní

pod houštinou zlatě rozbujelých jív,

modrá se mlhou, když se večer kloní

nad slavnými rozlohami požehnaných niv...

Do jásání ptáků zvučí doprovodem

hlubokou notou jako prudký var –

květům je výstrahou a motýlům je svodem –

je stínem světla, jemuž každý tvar

svou vděčnou píseň od počátku zpívá –

je dárcem barev, v něž se všecko skrývá

od zlata západů až v střízlivou šeď kmenů...

Je všecko obsaženo v jeho velkém jménu,

jež jediné se věčně neozývá...

Zní v chrámech stejně jako nad tržišti

slavnostním zvlněním,

že zaklet v každé nepatrné tříšti

a vládne nade vším.

Ve zvuku políbení nejhlouběji kvílí,

jako tajná bolest za vašimi zády,

která tiše čeká, třeba již zná chvíli

podlosti a zrady...

Je půlnoční chvíle... Dešť mi v okna bije –

a v tom zvuku zvoní jeho melodie,

roste z hrotu pera, jak mi papír stíní,

oblévá mne cele, zachvívá se v síni –

aby posléz temně

ozval se i ve mně...

Strašná chvíle ticha, při níž srdce puká...

Nekonečná sladkost – nekonečná muka...

Je to jako propast, v kterou smělec shlíží,

třeba pocit mrazu přejíždí mu v kříži –

je to jako oddech odvrácených očí,

když se od té hrůzy málo vzhůru stočí,

aby procítily radost jásavou,

že je ještě modré nebe nad hlavou...

Strašná chvíle letí... Já slyším hlas v duši...

Já pokorně mlčím – a vy spíte hluší...

Do věčna z věčna... Hrou jeho zváni

v šírání? – v svítání? jdem’ zemskou plání? –

Kdo jsi Ty, jenž tak hovoříš temně? –

Jsi Život Věčný – nebo jsi Země?

Jsi pouhý atomů zvířený ruch –

nebo jsi Bůh? – – –

Kdo jsi Ty, jenž tak hovoříš temně? –

A jak se stalo, že jsi i ve mně? –