Spokojený harfeník.

Harfa má a vůle dobrodružná,

Zpěvu dar a vzdy radostný vzhled,

Bodrá mysl krasavicem služná,

K tomu široširý svět:

To je všecko, čím mne vypravili

Osudové na pouť divokou;

To je všecko, čím mne podělili

Pod oblohou vysokou.

Já jsem chud, a předci tobě kníže

Nezávidím, buď jak bohaté;

Volnost mou žádný člověk nevíže,

Ani chtíče rozpiaté.

Bázeň o peníze z pokojného

Sna mne půlnocí neburcuje,

Aniž červ pro bratra olstěného

Svědomí mé sužuje.

Jako pták se stromu na strom slídí,

O dnešek jenom se staraje,

Tak má hvězda v byt mne dobrých lidí

Vodí z kraje do kraje.

Při mém zpěvu vesel starostlivý,

Radost v každé tváři zasvitne;

Kdo co má a jeli přívětivý,

S radostí mi poskytne.

Rád opustiv s jara městské hradby,

Kde pod zákonem i veselí,

Venku, kde se světí hody, svatby,

Harfeník se přivtělí.

A ve svátek hlučné radovánky

Práce pot kde chase nahradí,

Tu kde zdravé pleší vesničanky,

Harfeník rád zavadí.

Sám předc nejraděj se s harfou bavím,

Hově smutku v stinné křovině;

Nebo Tvůrce v svaté hrůze slavím

Při večerní tišině;

A kdy přestane již slunce pláti,

Vše kdy blaží snů lehounká moc,

Spěším s harfkou nejmilejší vzdáti

Sladkou, blahou, dobrou noc.