SPOKORNĚN.

Mateřstvím šťastným a láskou zářící

stanula tiše ve světlé, úsměvné světnici,

podobna zralému létu uprostřed lánů,

k němuž se zdvihá a sklání šumící klas,

podobna plné, bohatě rozvité kytici,

kterou si uvil radostný hospodář, čas.

Kolem ní děti, svěžest a něha a smích

bělostných jejích údů, dívčí půvaby jich,

růžová pěna, v níž vyvřel milostný var,

batulci tlustí, kteří se k nohám jí stulili,

plačící hračky, jež svými slzami ulily

vysoko vzedmutý plapol, bolestný žár.

Děti, div života, zázrak, nejsladší dar,

jásavá bolest, nadšený neklid a vznět,

pokora beznáročná a závratná pýcha,

zúžený obzor a celý vesmírný svět.

Spokorněn jako pod klenbou slavného ticha

užaslá duše, jak k zemi skloněný květ,

vzrušeně šeptal k přírody věčnému pánu:

Před tvojí vůlí čím jsem? Jen kvetoucí lícha,

ze které skřivan k obloze radostně vstoupá,

větev tvá, na níž se ptáče bezpečně houpá,

do vodní hlubiny na svůj zírajíc stín

útulek vlídný, tvá skrýš, tvůj prostřený klín.

Děti mé, dědici krve, zbraní a snů,

nahatí ženci mých tiše skloněných klasů,

oráči statní na nivách příštího času

pod novým sluncem v záření jasnějších dnů!

Srdce své plno radostné pokory mám

jako stráň polední vůně, celé je vám,

hostitel vlídný, se šťastným úsměvem dám.