Společenská.

O štěstí my často sníme

ve dnech mladých života,

a kol sebe nehledíme,

co vše život troskotá;

duch náš tíhne v dalné říše,

kde šelestí věčný máj,

aniž vidí ve své pýše

vážný les pro vnadný háj.

Co se tužeb v ňadrech rodí,

dokud plá na lících květ

a nás jasná mysl vodí,

kouzelný budujíc svět!

Co blažené budoucnosti

nesvěříme nadějí,

nepomníce v nadšenosti

sněhy sen že odvějí!

O, jak mnohý v bystrém letu

k pravdě se a kráse nes

a čím víc se dálil světů,

tím hloub do propasti kles;

mnohý věřiv lásky víru,

bodláčí tam ostré žil,

kdežto vzdav se duše míru

dříve k růžím símě sil!

Leč nač truchlit, nač se káti,

dokud mladý svítí den?

co nepevno, život zhatí

tak jak tak a vezme v plen;

bujará však mládí síla,

dochována v pravý čas

jako čarodějná víla

z travičky vykouzlí klas.

O štěstí my rádi sníme

a v svých snech si libujem,

ať po vidinách toužíme,

nebo vroucně milujem;

jsou to sny, však v budoucnosti

hořké dny snad osladí,

až čas trpkých zkušeností

bolem ňadra ohradí!