Společně.

Kde slovenská sláva?

eja – už je po ní,

už jí nedoběhne

ani tři sta koní,

už jí nedoletí

ani vlašťovice,

ani vlašťovice

ani sokol více!

Ulítla daleko

do širého pole,

sedla na Zvolení

na vysoké hole

a s holí v dolinku,

Hronec pila bílý:

pamatuj, Slovensko,

co jsme sobě byli.

Bílý nepomůže –

pila černý Hronec,

a přec po všem veta,

a přec po všem konec,

ještě se vynesla

v posled nad Lehetem,

by se rozloučila

s tím Slovenským světem:

„Zůstávejte zdrávy,

vy slovenské prahy,

co vás překráčely

moje bílé nohy.

Uletla, ó bože,

jestli pak se vrátí?

čím tu milou slávu

dolů zavolati?

jestli pak se ještě

zpátky k letu vzchopí?

nebo se jí věčnosť

nad hlavěnkou sklopí?“

Veď se mi jen netrap,

Slovačino zlatá,

pláčem naříkáním

nazpět nepřichvátá,

ale ti přichvátá

z daleké cizoty,

až budeš hotova

položiť životy.