Společný vzlet.

Slovači, má sestro zlatá,

kdo ti bude stráží?

jedovatá cizotina

hroty v prs ti vráží,

všecko všude tobě béře,

salaše i stánky,

krásnou mluvu, pohádečky,

zkazky i zpěvánky!

Perutečky u ramének,

smavou něhu v očku,

šveholení družných ptáčat

v lipách při obločku,

libý zádech zkvetlých sadů,

šumný hovor lesa,

horských květnic vonné léky

i přítoky plesa.

Ach, my tvoji rodní brati

rovně tobě hynem,

hlavy rubať necháváme

Němcem, Tatařínem;

i nám chtějí jazyk rváti –

nuž při vhodné době

spojme srdce v jeden plamen,

v sílu ruce obě!

K jedné hvězdě pozírejme

bratr bratru těchou –

a štěstí si hnízdo zrobí

zas pod rodnou střechou;

pak, až mysli v novém máji

zkvetou a se prodní,

vzletnou v jednom srdce naše –

sokolíci rodní.-