Spolku dobrodinců.

Drahý, libý živote,

Sladká bytu zvyklosti,

Dárku boha nejstkvostnější,

U něhož tvůj byt vezdejší!

Tebou, rajský klenote,

Cherub věčně se ukájí,

Červ, se vina, tebe hájí.

Povědom tvé sladkosti

Člověk nad vše tebe cení.

Život, život vážné jmění,

Základ každé blahosti;

Kde ho není, nic tu není,

Na zemi i v věčnosti.

Ach, tu malou jeho částku,

Vyměřenou člověku,

Hubí tisíceré psoty;

Zima, horko, kruté sloty,

Nenávistní živlové,

Žízeň, hlad a morové,

Péče trudné,

Vášně bludné:

Hrozí všude lítá smrt! –

Strašně, strašně zní to jméno,

Buď cokoli dověřeno,

Duši leká hlahol: Smrt! –

Hlukem se skal proudové

Valí domy jako drástku,

Chvátí tvory zátopou;

Smrt jde všudy za stopou,

V tiché hloubi očihuje,

Moutí vzteklé výlevy;

V ohni Moloch souseduje,

Tmavé hroby, skalní sluje

Plijí zhoubné výjevy.

Dusí uhel potutelný,

Hroznu nápoj hojitedlný

Před životem dýchá Smrt!

Smrt své dráhy jedovaté,

Záhubivé neduhy,

Na chudé i na bohaté

Ssílá, mrzké podruhy.

Nejen země nebezpečna:

Nebe hromem třepícím

Život stírá;

V srdci zvírá

Vášeň vztekem hubícím;

Vražedlnice, ach! bezděčná,

Líté braně

Samobojstvu podává;

Ruka daná ku ochraně

Svou katankou se stává.

Život lidský, prostřed smrti,

V okamžiku dojde drti:

Visí tenké na nitce,

Plamen jeho slabě hoří.

Ustřihne-li s přeslice

Závistná ji sudice,

Jestli božský oheň shoří,

Veta, veta;

Žádná Klotho toho světa

Tenké vazby nescelí,

Aniž ohni Titan který

Oživěti povelí.

Jedno má jen přítel smutný,

Čím svou těšiť sirobu:

Všechněm jest ten los urputný;

Život – cesta ku hrobu.

Váhá-li ostřím Atropos,

An doutná jiskra života:

Nastojte, jestli nepospíchá

Mroucího ohně nerozdmýchá.

Dchem lásky lidská ochota,

Přechvátí nešťastníka los;

Že bratří nejsou člověky,

On zhasne, zhasne na věky.

Než běda, běda,

Jestli doutnající troud

Života se v rakvi znítí;

Hrůza, hrůza, an kdo cítí

Nad sebou ten strašný soud:

Smyslem povědomu sobě,

V tmavém, těsném býti hrobě,

V dušném puchu,

V smradném zduchu

Mezi mrtvolami,

Červy a žabami,

V smrtném chladu,

Za lup hladu;

Spátečnou se vzteklostí

Hryzoucímu do kostí,

Kdežto hlechne pláč a lkání,

Líté bydlí jen zoufání.

Hrůza, hrůza strašlivá

Býti v hrobu za živa!

Nač lidu sběh?

Ti ohromení přátelé?

Ta choť omdlévající,

Ty děti plakající?

Ach! srdečného přítele,

Ach, manžela i otce kvílí.

Uchvátil proud jej smutnou chvílí.

Tam leží bídný živočich,

A zamčen jemu zrak i slych;

Bezvládné oudy,

Bezdušné tělo,

Tupé citu omráčení

Smrti náhlé oznámení.

Dokonává,

Hasne! –

Ha, kdo ten,

Který upocený klopotá,

Rozrážeje lidu dav?

Anjel pomocný! –

Bratra z nouze vychvacuje,

Z hrdla smrti vydírá,

Usnulé city probuzuje,

Zamčené smysly otvírá;

Od sna budí, život křísí –

Dobrotivé nebe!

Mrtvý ožívá!

Již se vůkol sebe

S podivem dívá,

Již líbezné světlo vidí

I tvář bohorovnou lidí.

Ha, slyš přátel radování,

Viz manželky objímání,

Pláč radostný milých dětí

Novrození otce světí.

Ale s božským pocitem

(Požehnání lidu nese)

Přítel lidský raduje se,

V životu zas dobytém.

Vítej lásko k člověku,

Spolutrpné smilování!

Lásko jemná k poslouchání

Žalostného nářeku;

Dobrotivé, moudré nebe,

Dbajíc o člověčenství,

Vštípilo nám v srdce tebe.

Toť tvé sídlo, leč že sebe

V tvé uváže vlastenství

Nízké samomilenství.

Tvůj jest, kdo zná milosrdí,

Kdo se k bídě nezatvrdí

Druha svého, neb cizince,

Dobroděje neb zločince,

Živočicha rozumného

Nebo zvěře bezumného;

Kdo jest světu dobrodince;

Jaké koli jmeno jeho,

Konfucij, neb Taut, neb Sidný

Humbert nebo Berchtold vlídný,

Berchtold, oběť člověčenstva,

Jeho čest a ozdoba,

V cizině i u vlastenstva!

Vyšší s nebe podoba

Kázal světa drahné půli

Na Africkém pohoří,

V Asiatském zamoří

Lásky lidské božskou vůli.

Turků lítých krotil zlost:

Ale doma pěknou ctnost,

Podlé statných Angličanů

Zvěčnil v srdci u občanů.

Sláva Čechům! u nich ctnost,

U nich z věku do věku

Pěkná láska k člověku

Žive Berchtoldovým vzorem,

Žive jasným Isidorem!