SPOLU JSME ŠLI, Ó DUŠE MÁ,

slunce když hořící se zlatou hlavou

s polední sestupovalo hory:

lukama hřejícíma, travou zelenou,

jak milenci dva skloněni,

na Krista vzpomínajíce

a na jezero Genezaretské.

Luka jsme viděli zpěvná a zářná,

modravé páry na horách zamyšlené

a barvy a písně, jež údolím táhly,

hejna holubů Hosanna tleskajících.

Spolu jsme šli, ó Duše má,

a na Mistra nohy jsme myslili zkrvavené,

a na rány hnědé, které se dosud nezahojily

od temnoty Velkého Pátku.

A tenkrát jsme pocítili blaho Člověka,

kdy z východních polí zazněla ukrytá hudba Nedělních Slavností,

libě sharmonovaná dotekem panovničích prstů Pána:

Akkordy zvuků se linuly ve spousty vyhřátých tónů,

barevných tónů, jež zpívaly na lukách, nádherné květy,

otevřené zobáky kovově zbarvených ptáků,

zlatisté plody zardělých jablek v dokvetlé vůni,

a přemýšlely, ztlumená modř, na úbočích pahorků snivých

kolem jezera Genezaretského.

A tehdá jsme pocítili radosti lidí,

dvou spřízněných duší, dvou Duší v Pánu,

kdy nevýslovná sladkost zapadlých snů

prochvěla našimi údy.

A tehdá jsem uviděl Tebe, ó Duše má,

v sněhové vločky dechnutím jeho proměněnou na louky pršet,

a vlnami zladěných zvuků do kleneb stoupat

a s oblaky, mlhami do dálky letět – – –

A celý kraj šírá byl zeleň bez ukončení,

moře vesele rozepěněné barvy a cinkající guirlandami květů,

a celá zem jedna byla krajina Páně, kde voněly stopy

po jediném přejití zázračných Jeho noh,

a kde zpěv lásky jásal a zalétal na vrchy,

na kterých ztlumená mlha dumavě přemýšlela.