SPOLU.

Nad „Písma“ slovy v dumách kloním hlavu,

v edenu slasti zabloudila duše

a zkoumá trest, jenž za prvním spěl hříchem.

Ráj vzat je lidem. Z jeho zlatohlavu

v cár bídy vyštváni do světa hluše.

Své dílo satan děsným hyzdil smíchem.

Víc nezaskvěla velikost se Boha,

víc nezaplála velká láska Jeho

než v chvíli té, kdy hrdě odhodila

a zdeptala Ji hříšná lidí noha.

Řek’: „Lásky mé jim třeba víc než všeho,

když zloby bouř jich duši zakalila.“

Stál satan – vítěz – hrdě v palem stínu,

když u bran ráje tichly lidské kroky

ve ptačích trylků teskném hlaholení.

Šli v cizí svět, jimž vznítil v ňadru vinu...

A jásot jeho plašil pěvců sloky.

Vždyť netušil, že ráj juž rájem není.

Víc milosrdným nebyl pokyn Boha,

víc lásky velké neukázal světu

a nedal hrází vyšších bídě, bolu,

než v onen hříchu den, kdy bědná noha

Adama, Evy spěla z ráje vznětu

na povel Jeho: „Odejděte spolu!“

Meč plamenný jim v cestu svítil rudě,

jich kroků stopy, ty se krví rděly

na chudé cesty sporém trávy stvolu.

Hřích ved’ je v poutech k tvrdé žití hrudě,

svět širý kletbami je vítal celý – – –-

však z očí ráj jim zářil – vždyť šli „spolu“.