SPOR KVĚTIN

Děl PETRKLÍČ: Já Vesně otvírám

a zvoním lidem ve přírody chrám,

a poutník-li mě na lučině zočí,

rozjasní zraky, kloboučkem si točí.

MATEŘÍDOUŠKA šeptala:

Mne zase teší velice,

že první jsem se dostala

do Erbenovy Kytice.

Všude je čtena, ode všech znána:

„Zemřela matka, do hrobu dána...“

A nato praví POMNĚNKA:

Toť vše jen báseň, domněnka.

Leč skutkem jest, že zřím, jak dětské oči

a milenky mne nosí ve vrkoči!

A nato dechla RŮŽE vůní čarovnou:

Já uznanou jsem květin královnou!

Jsem ctěna od snílka i od velmože,

mne královny si stelou na své lože!

Tu MUČENKA dí fialovým retem:

To všechno páchne tímto nízkým světem,

z vás ale žádná tady není,

jež slavila by Krista umučení!

Hned nato LILIE dí ve skromnosti:

Já symbolem jsem ctnosti, nevinnosti.

Kdo kněžnu nebes uctít chce, ten moji tvář

s nadšením svatým staví na oltář!

A nato hořký POLÍNEK

se vzrušil ze svých vzpomínek:

Co ctnost i krása tam, kde není zdraví?

Mne jako lékaře svět celý slaví!

Poslední, hrdě šíji vzpjav,

děl nevšímaný BOLEHLAV:

Já, nejslavnější, končím vaši vádu:

Já Sokratu jsem otevřel říš Hadu!*

Tu v zmatku každá květina

uklání hlavu do klína:

„Má pravdu? nemá?“ dumaly...

Filosofie nestudovaly!