Spor o duši.

Smrt vešla do chaty a venku zbyli

dva její druzi. První Anděl bílý,

jas jehož hvězdný v řízu světla stápí,

a druhý s maskou Satana a s drápy

a rohy, jak ho Albert Dürer kreslí.

Ti oba k chatrči se stejně snesli,

jak při soumraku světla pruh a chmura,

jak motýl zářící a černá můra;

a smrt co uvnitř konala svou práci,

si na práh sedli podivní ti ptáci,

a než tam smačkla hrdlo nemocnému

ta kmotra, která říká Amen všemu,

jež ťuká dnes a zítra hromem buší,

ti dva spor začali tam o tu duši,

tu malou dušku, scvrklou bolem, strachy.

Děl Anděl: V hvězdné oděju ji nachy,

neb jako dítě prostá je a cudna.

Milosti boží nesměrná je studna

a kapkou bude v ní ta duše malá;

ač hřešila, však ona litovala,

a plamen lítosti je duše lázeň.

Pojď, vážko zlatá, zaplaš trud a bázeň,

pojď, zakmitni se v lemu boží řízy

jak světluška, jež ve vrkočích mizí

té noci, která nad horami vstává!

Tě vítá ráj a vyvolených sláva!

Tam svatí v nebi juž čekají na tě,

tam svítí stromy v purpuru a zlatě,

v nich ptáci pějí. V klín svůj svatá Panna

tě chytne, holubičko, štěstí mana

tě opojí při zpěvu Serafinů.

Pod stromem Parakleta sedneš v stínu

a všecko, na zemi co’s vytrpěla,

ti bude pouze jako bajka ztmělá.

Pojď, pospíchej a v let se dáme k nebi!

A proti Anděli se Satan šklebí:

Ta duše má jest, darmo pro ni kvílíš,

neb málo kála se, hřešila příliš,

je scvrklá záštím, závistí je žlutá

a v zárodku svém zhouby dechem tknutá.

Je bezdná, děsná propast, sluje vina,

tam spěchat nebyla ta duše líná.

Pojď, šedý brouku pekelného luhu,

vlez v kotel síry, který na odsluhu

tě čeká mezi pekla vyvolenci

a mezi kleštěmi a smoly věnci.

Ty’s má, ty’s má, zlo vládne vždy a všade

a křídlo mé se jak stín černý klade

na zem i moře, ba i přes tvář Boha!

Pojď, Smrti, pojď, proč váhá tvoje noha?

Tu duši sem! Zpět, Satane, a vari!

Má je ta duše, arcivrahu starý,

dost zloby tvé! děl Anděl s vlídnou tváří. –

Má duše je a sotva se ti zdaří

mně vyrvat ji a pekelnému dolu!

Co tito dva tak hádali se spolu,

Smrt v jizbě dlouhou, těžkou měla práci

tak, pomalu že luny srp se ztrácí

a hvězdy blednou. Zlý spor neustává.

V tom kdosi třetí mezi ty dva vstává,

tvář jeho nelze dobře rozeznati:

sta paprsků v ní oba vidí pláti,

plášť azur je, jde od země až k moři

a v kadeřích, hle, jitřenka mu hoří

a obličej, to samo slunce žhoucí

a hlas dí jako teplý život vroucí:

Zpět oba, duše ta jest pouze moje!

Pojď, atome, splyň ve života zdroje,

na tebe velká matka čeká, země!

Tam spočineš, tam spáti budeš jemně,

pojď, bublino, splyň klidně s valným tokem,

buď písní v hrdle ptáka, rosným okem

buď v svěží trávě, květem na jabloni!

Buď vším, co pěje, letí, pláče, zvoní,

buď růží, hvězdou, azurem a jasem!

Co neznámý tak jásavým děl hlasem,

Smrt dokonala svoji práci v chatě

i vyšla ven, svět planul v jitra zlatě,

co strom a keř se v lesk a vůni topí.

Po druzích jejích nebylo kol stopy.