SPOUSTA.

Ta moje minulost je velkým hřbitovem,

mdlým v travin žlutých řase,

tu mnohý, mnohý rov už zmizel s povrchu

a jiný rozpadá se.

Prut suchý, nahnědlý tam s ostny vzhůru ční,

kde růže plála vřelá,

kde réva bujela, jen sotva živoří

teď smutná immortella.

A smavým andělům skvost zlatých vavřínů

déšť s větry dávno ztrhal,

a strůmky mladistvé mráz zubem hlodavým

jak mlsný kozel zmrhal.

Květ lastur barevných, jenž vroubil záhony,

už rozklovaly vrány,

z vrat hrobek sesutých se šklebí otvory

jak v peklo černé brány.

Tu lebka vydutá, zde dlouhý, žlutý hnát,

a tamo zralý šípek,

kol věnců nastláno, že věk by nestačil

je svázat do otýpek.

Hle, přeražený kříž, a socha bezhlavá,

i kotva – ruka schází,

vše v síle přerváno, a časy přese vše

si volně cestu razí.

V čem věčnost zřela jsem, blesk mžikem rozrušil,

že zůstala hrst rumu,

již tence obrůstá jen chamraď plazivá,

ta bez lesku i šumu.

A já kol obcházím, když zamlžený den

prost nachu zmírá chabě.

Ký ruch to? opravdu, já přišla k smíchu zde

těm cvrčkům i té žábě.