Spoutaný démon.
Co je ten svět? aj bědná hrouda jen
a po ní červ se málomocný plazí.
Ba červ to jest, jenž slove člověkem
a nejsa mocen, aby hlavu zved’
a setřel prach, jenž na těle mu lpí,
jest otrokem své vlastní nicoty.
Však dobře tak, že nezná bídu svou,
že není schopen vzletu myšlének,
že nepil z číše klamných rozkoší
a nezná tíhu svého břemena.
A blaze mu, že v ponížení svém
netuší v světě vyšších hodností;
že nezná přepych, lesk a marnivost
a ctižádosti neukojný chtíč.
Ni plachý přelud sladké naděje
a oklamaných němé zoufání.
A blaze mu, že nezná lesť a klam,
jenž lidské přízně tvářnost obléká,
že nezná úsměv retů jidášských,
ni zaprodané lásky přísahy!
Že nezná slávy svůdné půvaby
a neskonalou bědu národů.
Jemu je noc, co v sen ho kolébá –
on nezná jho duševní poroby!
Jemu je dnem, co přišlo po noci –
on nezná ducha v jeho jasnosti!
Jemu jest jarem zkvétající luh –
on nezná kouzlo probuzených sil!
Jemu je slunce zdrojem tepla jen –
vždyť nezná úsvit lidské svobody!
Však běda mu, když poznal bídu svou,
a běda těm, kdož ušlápli jej v prach,
by poznal ji, tu kletbu chudiny!
Aj, bídný červ se v hada proměnil,
by za svou pomstou hnusný plodil hřích
a smrtným jedem prznil nevinnost.
On hubí lidstva svaté poklady
a nenasytný v pomstě lakotné
do bláta strhne nejsvětější cnost!
Toť tajemství uhnětlé chudiny,
to hrozný démon lidské povahy!
Jak velká cnost, tak velký jest i hřích,
a neskonalá láska jest i hněv.
Ó nechte lásku vlídným smírcem být!
povzneste z prachu syny kleslé chátry,
by poznali svou lidskou důstojnost
a mezi námi přátele a bratry!
Svět takým jest, jak člověk si ho stvořil,
a v něm se ráj i peklo stejně střídá;
v něm přepych jest a v něm je také bída,
však bez lásky by dávno byl se zbořil!