SPOUTANÝ OREL

Ať po mém díle zlobná ruka sahá,

Já v srdci nesl vždy jen jeden žel:

Ty's byla pro mne klecí, vlasti drahá,

V níž sevřen duch svá křídla ubíjel.

Ať duše chladem druhých stále stydla,

Ať v lhostejnost mé přešlo nadšení,

Já v dáli slyšel orlů tepat křídla,

K nim jsem se hlásil ve svém vězení.

Orlové volní, vy jste měli skály,

A zlatý éter mohl dech váš pít, –

Mně na pářata těžká pouta dali.

A přece byl jsem orlem. Rozevřít

Jsem nemoh' křídla, abych vzduchu dobyl, –

Váš let jsem v kleci aspoň napodobil.