SPOUTANÝ OREL

Kráčel jsem ulicí živou, z večera, v jesenním šeru,

ulicí rušného města, zvířenou povozy, lidmi,

zpestřenou maskami tváří,

těhotnou nervosním shonem.

Výkladce lákaly leskem bohaté výzdoby šperků,

promenad hvězdy se skvěly, šuměly vlnami šatů,

život se zmítal a kypěl v liniích zpijivě čárných...

Pojednou pohled můj zbloudil

k místu, kde skupina lidí

v barvité směsici lpěla,

poutána nezvyklým zjevem:

za okno bez lesku, matné, pro úsměch ulice vsazen

vznešený africký orel, nádherný mohutný letec.

Pohledem opovržlivým měřil si pitvorné tváře,

zoban měl napřažen k ráně,

hlavu měl vztyčenu hrdě,

na noze, bohužel, kruh měl,

kruh, jenž je odznakem rabů...

Stanul jsem před smutným oknem,

stanul jsem v obdivu němém,

necítě soustrasti v nitru,

s ubohým, nebohým vězněm;

pohled přec’ jeho mi hlásal, na noze kruhem ač sepiat,

orlem že zůstal a bude,

v jařmu byť kejklířů mrzkých.

Vzpomínal: vzpomínal horstev,

nad nimiž mocně se vznášel,

vzpomínal lupů, kdy směle přepadal bojácná stáda,

vzpomínal daleké vlasti, volné a krásné a světlé...

– Jiné přec’ bylo to slunce, orle, viď, orle můj bědný,

nežli zde záření ulic, všední a nízké a plané,

jiný byl život, než tady, zdravější, svobodný, velký!

Nad horstvy, nad lidmi kroužit,

býti svým pánem i bohem,

brázditi propastný blankyt o závod s bouřnými mračny,

neznati nic nežli volnost,

volnost a sílu svých spárů!...

Nyní zde ukován dumáš, v rozmachu síly své chycen,

ubohý, nebohý orle, krutý to pro tebe úděl,

výšiny velmože spoutat, k posměchu protivné láji.

V zajetí potupném skonáš...

Marno je nad tebou tesknit...

Útěcha smírná přec’ blaží:

Skonáš! Kde?... Nevím... Však jistě

s pohledem orla!