SPRAHLOU CESTOU.

MY všichni jdeme sprahlou cestou v žití

a všichni klesáme tou poutí šerou,

a honíme se za vidinou sterou,

tu štváni zármutkem, tu štěstím zpiti.

Nám po zlatě a slávě mozek šílí

a po lásce a přízni, po čem koli,

a ústrk, zášť a výsměšek nás bolí,

třeba jsme líce maskou klidu kryli.

Jsme lidé jen; – však časem pozakmitá

nám duší cos jak světlo démantové

a z hloubi srdce vynoří se snové,

v nichž rozjasní se poušť ta obrovitá.

A vidíme, jak vetché jsou a plané

ty všechny naše chvilkovité touhy

a na rtech zůstane nám úsměv pouhý

a s očí do prachu nám slza skane.

A jako zář to prokmitává mrakem

a zrak náš vniká do propasti hloubi

a s nebes hvězdnatých se taji snoubí

a zří, co všedním neviděno zrakem.

A cítíme přes všechnu žití bědu,

že nejsme brav, jejž osud utrmácí,

že lidstvo cestou marně nekrvácí

a světlá stopa zbude v jeho sledu.

A cítíme, že v světlé záři koupá

se obličej i nejnižšího roba;

ne k stesku jen, i k důvěře že doba,

a jenom tou že člověk vzhůru stoupá.

A klopota a krev, kterou se brodí,

a záští, zločiny a křivdy, sváry,

že bídné jsou a otrhané cáry,

jež lidská duše přece jenom shodí!

A modly, před kterými člověk klečí,

že shroutějí se s podstavců své pýchy

a třeba velké byly naše hříchy,

že, co je hříchem zove, v nás je větší!

A jiskra slitování, která žehne

jen v jedněch prsou pravdivě a svatě,

že hoří za všechny, již tonou v blátě

a nad všemi že svatou září šlehne.

A byť i dále cestou svou šlo bludně

a nechtělo ze zdravého pít zdroje,

toť lidstva cit, co cítí prsa tvoje

a nevyváží se hloub této studně.

Jsme křehcí, bídní, svévolní a malí,

však jak nás poutá řetěz bídy naší,

též jedna peruť myšlénky nás vznáší

a rostem z hmoty, jež se přes nás valí.

A třeba pro tisíce lživých bohů

a jejich trůny v lidském srdci místa,

přec vysnilo si také oltář Krista,

jenž hledí smírem z pod koruny z hlohu.