SPRAVEDLNOST.

Jak by nejlépe žil,

přemýšlel Člověk.

V revírech vžitého Mamonu,

mezi Kristem a ďáblem

obklopen vyssávanými robotníky

nevděkem odměněnými,

reptajícími,

měřil rozdíly životů.

Teď nadešel čas

rozdouti revoluční požár

na troskách statků vyvrácených,

rozbitých, vykrvácených říší,

dřív, než dozní hlas krve

a zaschne v zemi.

O jiných světských řádech

přemýšlel Člověk,

v tom, co právě přešel na křižovatku

z věku do věku

nově se rodícího.

Tu uslyšel jasně

zcela na blízku,

nechápaje, z hloubky či s výše,

sladký tvůrčí hovor

neviditelných mu pramenů.

Naslouchal jim a poznal,

že z nesmírné hloubky

a prostorů časových ozvaly se.

Tento – jistě prvorozený byl pramen,

jenž žvatlal již od příchodu prarodičů.

Tento – vyvřel zpod kamenů dějinné slávy.

A onen – povědomý, jde ze země dnešních lidí.

Všecky osamělé zprvu,

obejmuly se v jednom toku,

srostly a sloučily

minulost s přítomností.

Harmonicky splývaly

v pokojný vývoj všeho,

chór vzdalující se

a hned zas se blížící:

o dozrávání všeho, co se zrodí,

o radosti, podílu na bohatství země,

o skutcích lásky, o vykoupení bídných,

o obětovaných životech za život příští,

o hrdinných činech,

z rukou vraždících tyranů

jež vyrvaly lidstvo.

Takový byl všeho skrytý smysl:

svobodnou až pochopíš vůlí,

přijdu všem stejně pak měřit.

Odměním všecky jistotou života.

Víru dám všem:

neporažen nezvítězíš,

sám nad sebou budeš-li vítězem.

Naslouchal, ale nerozuměl hlasům,

odkud a pro koho zněly,

koho zavazovaly,

čí byly dědictvím, čí nadějí?

Ale kde najdu Spravedlnost,

zaúpěl Člověk

slyše hovor skrytých pramenů,

ale nevida jich nikde.

Vyšed z bídy a utrpení,

co toto poslouchal,

šel, by chystal se

k pomstě tolika nespravedlnostem.

Marně jsem krev neproléval,

abych odměnil ty,

kdož vysílali na svět

běsy války.

Nedosycen mstou, stanul pak

nad stíny zvražděných a zvěšených,

rozhlížel se, aby dárcem stal se tragickým.

Bylo třeba

z dědictví Satanova

obratem učinit eldorádo blažených,

podělit se rovnými díly

o všechno, všechno,

o majetek několika kdys vyvolených,

o domy, pole a lesy,

dvory, továrny a doly,

o lásku v uděšení čekajících

mladých žen.

Lidské té rovnosti Spravedlnost

viděl, žel, krásně a živě:

tak jako obrovskou Dekoraci

v prostřed živého mraveniště.

Pro ní hotov byl vraždit i bratra,

postaví-li se mu.

Věděl již, věděl,

že nerozdělí, neroztřídí, nerozsadí,

nenamíří-li děl svých

proti škůdcům revoluce v noční chvíli,

nerozduje-li požár, neupozorní

na ty, kdož se radovávali při rozsvícených lustrech,

na ty, kdož z úřadů řídili běh světa,

na ty, kdož v továrnách, dolech a věznicích

věznili mu bratry,

na ty, kdož morálkou požívačů

jmění a krásy

s pokorou podplatného křesťanství

sytí dosud pokolení.

Odešel tedy rozdílet trestající Rovnost

ztroskotav pelechy bohatství

a jeho raffinované útulky.

Rovnost,

pro ni hotov byl stokrát vraždit,

kdo se po sté mu postavil.

Po Kristově zákonu

bohatým třeba dát žebrat

u vlastních domů,

žebráky posadit za jich stoly.

Šel, by strašně vylidnil města,

aby vyhubil lišejníky lidstva

promyšlenými záměry

spravedlivého po lidsku rozumu.

Často hroze se,

že neschopné nenaučil zas pracovat,

že bez práce navykli si žíti

kdysi pracující,

uplácel hlad

platidly Hrůzy a Lenosti

a v tomto okamžiku rozkladu

k jednomu hřbitovu Rovnosti

vymřelé a vyvražděné svážel

hladem a morem vyhynulé

a denně pohřbíval je do šachet.

Náhle trojzvuký pramen

jakoby o skálu udeřil,

zazvučel poznáním.

A tu porozuměl s úžasem

dobro hledající Člověk,

že není to hlas mimo něho,

nýbrž v něm, samém, v krvi že zpívá,

z objevitelských, z mučednických,

z hrdinných že hrdel

lidí, jež mu předcházeli zpívá,

to že hlas je nejvyšší,

jenž se kdy ozval:

jáť jsem tvá Spravedlnost.

Nehledej mne mimo sebe,

jsem v tobě a s tebou,

ve tvých lidských činech.

Svědomím, ku kterému dospíváš,

omyly tolikerými,

porážkami, zkouškami ohně, prolitím

tolika krve, těžce dobytá

jsem lidská tvá Spravedlnost.

Nikdy jsem nebyla mimo tebe,

nebyla jsem krutě krásnou jen Dekorací,

zakrývající prázdnotu hesel.

Věz, nejsem,

nejsem-li v člověku každém a pro každého,

ani pro ponížené ani pro vyvolené,

ani pro utlačovatele, ni pro utlačované,

nikdy tě neuspokojím zcela.

Jsem zákon

demokratického Boha:

najít vždy lásku pro všechny,

pro duše i těla,

prostor jim dát a krb a způsob života,

všem by byl radostí, užitkem, krásou.

Naslouchej déle

tisíciletému tomu pramenu,

poznáš a pochopíš, že je hlasem Boha

v tobě, jen v tobě.

Věčně vítěziti, toť

zachovávat božské v lidském.

V tobě sbírám se od věků do věků.

Souvisím se všemi obětmi vznešené krve.

Jak si mne stvoříš,

taková budu, tvoje Spravedlnost.