Spravedlnost.

Vrh’ na zem Amru hûky jantar žlutý,

stráž kázal zdvojit u haremu bran,

pak dlouho seděl těžce zadumán,

zrak vnořen v sorbet posud nedotknutý.

Pak za ňadra sáh’ ve divokém chvatu

a vytáh’ prsten. Jak v granátný plod

had dvojklaný a tenký jazyk vbod’,

vryl na něm zlatník maurský do achatu.

Ten prsten, povolán byv k Tamerlanu,

ve přátelství a shody věčný znak

dal synu chana. Včera jeho zrak

jej našel v haremu a u fontanu.

Tam na dlažici mramorové svítil.

Jak přišel tam? To jistě chanův syn

se vplížil v harem jako noční stín

a tam jej ztratil. – Amru prsten chytil

a prohlížel jej, nemůž’ taký druhý

být pod sluncem, jak ten, co před ním plál.

Byl tady, ale s kterou z dívek spal,

o kterou zloupil Besarabské luhy?

Či s dcerou Uralu či Numidie,

či s Maurkou, jejíž vlastí Gibraltar?

Či s židovkou, jejíhož oka žár

blesk do zraku a jedy v svaly lije?

Ó jistě byl tu – prsten hle to praví!

U fontanu spal této noci dnes

a kroužek zlatý s prstu se mu svez’,

ať plavý hladil vlas anebo tmavý.

Je třeba ve všem spravedlivý býti!

A kynul eunuchům, šept’ slova tři

a vyšel vítěz v myšlének svých při,

za tigry do pouště se honbou řítí.

A když se vracel, eunuch otevírá.

Kol fontanu tam leží tři sta žen,

tu hnědý prs, tam bok plá obnažen

a mlčky eunuch s meče krev si stírá.

Svit luny padá kol na mrtvá těla.

V tom vešel otrok, čelem o trůn bil:

„Ten prsten, pane, v ryby břiše byl,

již včera k obědu tvá velkost měla!“