Spytihněvův soud.

Táhne vojsko – zbraň se kmitá stkvěle.

Kníže Spytihněv sám jede v čele.

Pokoří se Radoš vypínavý!

Táhne vojsko – jako příval dravý,

vlní se, jak pole zlatoklasá. –

V tom se mihla žena prostovlasá.

Koně staví knížeti a praví:

„Mocný kníže, dej ti Pán Bůh zdraví!

Chudá vdova ruce k tobě zvedá,

práva proti příkoří si hledá.

Pomoz, pane, utlačené vdově!“ –

Spytihněv děl: „Budu pohotově,

počkej jenom, až se vrátím z boje;

kde je právo, tam je pomoc moje!“

„Ne tak, kníže! – volá žena kvapně –

kde hlad hostem, tam se čeká trapně.

Proto soudu neodkládej, pane!

Bude bitva, kdo ví, co se stane?“

Vece kníže nezachmuřiv čela:

„Prostá žena pravdu pověděla!“

Zastavil a soudil, přiřknul právo.

Pak jel na boj. – Provázej ho, slávo!