Sražen s výše.

Až na smrt nemocen se v mladém cítím srdci,

mých veršů tichne zvuk, mých skrání hasne plam,

a jakby Sisyfův mi balvan ležel tam –

žal tkví mi na prsou, jejž nemožno mi svrci!

Květ jarních nadějí mi náhlým vadne mrazem

a horkých slzí proud mi zastiňuje hled,

jímž ještě k hvězdám svým se dívám naposled,

v prach lidské bídy juž se řítě od nich na zem!

A jen jak s výsměchem v můj srdcervoucí stesk

mi jiskří z daleka jich zlatý, hrdý lesk

na slabá křídla má, jež lámou se mi s třeskem.

Ten lesk, jenž básníka tak často sráží v hloub –

kdy juž se domnívá, že na kraj nebe stoup’,

jak zpurné giganty kdys Jupiter svým bleskem!