SRBSKO.

Oči mé snad bezvědomky

v knize se starými zlomky

hořká místa volí,

tatáž marnost jako kdysi

dnes se do ovzduší mísí

na Kosově poli.

Chmurná vůně srbské krve

rozlévá se jako prve,

na planinách zraje,

Sáva jako oběť živá

v nezhojeném žalu vplývá

volně do Dunaje.

Drina, luzná lidu máti,

která zřela umírati

poddané i cary,

úpí jako nástroj dlouze,

propůjčuje lidské touze

přídech dějin starý.

Lesy, hory, sirá země,

kterou smutek šatí jemně

v šerý závoj tenký,

cítí, jak by v hrudi tkvěla

od staletí zrezivělá

ocel damascenky.