Srdce básníkovo.

Jest srdce básníkovo jako strom

a má svůj peň a kořeny a sněti,

leč není bez nástrah a bez pohrom:

hned vonné květy otlukou mu děti,

hned lidé listí rvou, hned bouř, když skučí:

on kvete však a pučí.

A kvete, pučí, napořád, co den,

ať rozhněvaná zima hruď mu kruší,

ať příval zuří děsně rozkacen,

ať sutky zmaru v korunu mu buší,

ať úpal zžehá jej, ať vichor mučí,

on kvete přec a pučí.

A tajemně se vzmáhá každý čas

a kvete stálou nadějí a přáním

a žalným sněním, rosou vlhkých řas

a stálých tužeb stálým odříkáním;

a bádáním a záhad mračnou tučí

v květ halí se a pučí.

A kvete strastí slzou tisícerou

a blahem zaniklým jak horský dým,

a klamem lákavým a pravdou šerou

a ze zlob vrahů hněvem krvavým

a štěstím nemožným!... Vždy silou ručí

v květ halí se a pučí. –