Srdce boj.

Ty divé srdce, nezkrocené žalem,

Neštěstím, bídou, strastí nevýslovnou,

Proč hoříš přec jen neuhaslým palem

A vzmítáš trpkosť otrávení rovnou?

Co tvé má přání v dechu žalujícím,

Anť zmařila skutečnosť naděj skrovnou?

Ach! nelze zničiť rázem umrtvícím

Ten všecek rozpuk v srdci uvadlém citů;

Marný je vzpor, by v toku vznikajícím

Nekápla slza na hrob štěstí v skrytu...

Když zmizel rozkošný čas lásky vroucí,

Jak stkvělý meteor v zářícím svitu;

Když radosť skleslá v žalosť uniknoucí,

Jen trýzeň památky nám zanechala,

Ji opět vzkouzliť v život nemohoucí;

Když v temné lůno mhla přešlosti jala

I s radostí tou všecky luzné čáry,

V něž duše naše tak se zakochala,

Že, utrávená horoucími žáry

Té věčné po ní vřelé toužebnosti,

S vůkolním světem, s tebou vodí sváry:

Tu žití úsměv mění úšklebnosti

Se v hyzdnou tvář a v zdivočelé tahy

A nítí mysl skrytou k zoufalosti...

Důvěra znikne z srdce, přeneblahý

Se klid ho zmocní trapně mrazným dechem,

A schromí je, že klesne bez odvahy.

Ubledá tvář mladosti chtivým spěchem –

Však s ní zhasíná citův oheň mladý.

Smutek se rozstře truchle nad úsměchem;

I srdce výkvět nejmilejší vnady

Uvadne s růží, jež odkvítá v líci.

A zbylý cit, neschopný lásky, zrady,

V živoucí bije srdce popelnici,

Jež jeví život svůj jen v křečovitém

Drhu a v trýzni darmo týrající,

Až vzejde z nova boj ten v nitru skrytém.