Srdce Čech

Kamenná básni,

kterou jsem slýchával hráti v dětských svých letech

na velkou harfu, jež pěje o minulosti,

o níž jsem sníval jak jinoch, poznat jenž toužil

všechnu tvou mohutnost, krásu,

který kdys na slunném břehu Vltavy skládal

první svou ódu k tvé poctě,

Praho, ó rodná má Praho,

kterak mám vyjádřit díky

za vše, co dalas mi štědře,

za vše, čím tebou jsem rostl,

za vše, co navždy ti dlužím?

K tobě jsem stále se vracel,

k věžím tvým, k mostům a sadům,

znajícím touhy mé, strasti,

snění má, zápasy, lásky

stejně jak památník, v který po dlouhá leta

život můj zapisovalas.

Tak vždy v svých vzpomínkách chodím

spletí tvých ulic, mé město...

Sluneční jitro je, září

krášlí jak vlajkami věže,

rozkvítá vůní v tvých sadech,

všude ruch uliční kypí, lidé se hemží

jako roj včelí kol úlu,

v kterém se výsledky tají píle a práce

po věky shromažďované...

Praho!

Chtěl bych tě viděti vždy jen v paprscích slunce!

Chtěl bych, bys blažená byla,

jako je matka, jež vidí děti své šťastné,

chtěl bych, bys kvetla v své kráse v mohutném vzmachu,

tak jak ti Libuše kdysi věštila směle,

duchem tě v budoucnu vidouc

vyrůstat v slávě!

Kamenná básni!

srdce tvé naslouchá bděle hovoru dějin,

doufá a věří své hvězdě,

více než tisíc let prchlo od tvého zrodu,

přec jak jsi sličná a statná, stále se omlazující,

královsky vznešená ženo,

zastřená závojem bájí,

skloněná nad skvoucí harfou dějin své vlasti,

z které dvě písně se řinou:

jedna je Vyšehrad, čnící na vrchu skály,

epopej velká a šerá minulých věků,

ze které vyšla jsi kdysi na cestu k slávě,

druhá je Vltava šumná, proudící hrdě a mocně

pod tvými mosty a kolem památných budov,

nesoucí naděje jako lodi neb oblaka, jež se

zrcadlí na její hladi,

v důvěře k budoucnu spěje,

druží se s bratrem svým Labem na cestu dobyvatelskou,

vypráví o naší zemi, o jejích vnadách a síle

dálnému, širému světu.