Srdce čisté stvoř mi, ó Bože!

Za doby těžké, v bolestech, v trudu

když duše, smutna k pláči až k smrti,

slzami smáčí pozemskou hrudu,

rána za ranou odvahu drtí,

když slední hyne naděje símě,

a smutek roste v úžas se množe,

když všecek život zdá se jen břímě –

Srdce čisté stvoř mi, ó Bože!

A slunko zlaté paprskem smavým

když žití květné ozáří luhy,

pozemské blaho když kouzlem hravým

obejme mysl sladkými kruhy;

když srdce cítí bez trnů kvésti

slávy a lásky mámivé róže:

na výši toho, co svět zve „štěstí“ –

Srdce čisté stvoř mi, ó Bože!

Poklidným tokem, klopotnou prací

když oko vidí plynouti dobu,

nevědouc ani, jak čas se ztrácí,

až noha stane na kraji hrobu;

den za dnem mizí, starostmi vnitra

zemdlena hlava klade se v lože,

by jako včera, tak žila zítra –

Srdce čisté stvoř mi, ó Bože!

V hlubokou bolu ať zírám tůni,

anebo život všední jde chůzí,

lidského blaha ať na výsluní –

za doby štěstí, míru a hrůzy

pokorně hlavu skláním, a dlaně

k modlitbě vroucí oddaně slože,

modlím se: „Budiž jak vůle Páně –“

Srdce čisté stvoř mi, ó Bože!